Časopis pro Evropu, obchod, umělou inteligenci a digitalizaci
Evropa je víc než jen politická instituce nebo zeměpisná oblast. Je to historicky vyvinutý myšlenkový, kulturní a zkušenostní prostor, v němž se neustále nově otevírají otázky demokracie, svobody, právního státu a soužití. Klíčové slovo „Evropa“ proto sdružuje příspěvky, které se zabývají evropskými myšlenkami, vývojem a konflikty - od evropské politiky a legislativy až po institucionální rozhodnutí EU a biografické portréty lidí, kteří Evropu utvářeli, kritizovali nebo rozvíjeli. Cílem není redukovat Evropu na módní slova nebo každodenní politické události, ale zviditelnit souvislosti, kategorizovat pozadí a porovnávat různé perspektivy. Evropa zde nevystupuje jako hotový projekt, ale jako otevřený proces, který je třeba chápat, diskutovat o něm a utvářet jej.
Hodně se mluví o válce. Ve zprávách, talk show, komentářích, na sociálních sítích. Snad žádné jiné téma není tak aktuální - a zároveň tak podivně abstraktní. Čísla, mapy, frontové linie, hodnocení odborníků. Víme, kde se co děje, kdo je do toho zapojen a co je v sázce. Téměř zcela však chybí hlasy těch, kteří válku spíše zažili, než vyhlásili.
Možná proto, že tyto hlasy pomalu utichají. Ale možná je to také proto, že jsme zapomněli, jak jim naslouchat.
Sýrie pro mě není abstraktní zprávou, není jen krizovým pojmem v titulcích novin. Tuto zemi sleduji - sice zpovzdálí, ale nepřetržitě - už asi dvacet let. Ne z politického aktivismu, ale ze skutečného zájmu. Sýrie pro mě vždy byla příkladem toho, že svět je složitější než jednoduché vyprávění o dobru a zlu. Země na Blízkém východě, která byla sekulárně uspořádaná, relativně stabilní a společensky mnohem modernější, než by mnozí očekávali.
Dalším bodem, který vzbudil můj zájem hned na začátku, byla osoba samotného Bašára Asada. Muž, který studoval ve Švýcarsku, vystudoval oční lékařství, poznal realitu života na Západě - a pak stanul v čele blízkovýchodního státu. To nezapadalo do obvyklého schématu. O to víc mě dráždilo pozorovat, jak rychle se zúžilo vnímání veřejnosti, jak se ze složitého státu během několika let stal čistý symbol násilí, útěku a morálního zjednodušení. Šokem pro mě nebylo ani tak to, že Sýrie skončila válkou - takových zlomů zná historie mnoho -, ale jak málo prostoru pro diferenciaci po ní zbylo. Tento článek je proto také pokusem o navrácení řádu do tématu, které je v médiích často prezentováno pouze jako chaos.
Na první pohled se zdá, že umělá inteligence je téměř beztížná. Zadáte otázku a za pár vteřin se objeví odpověď. Žádný hluk, žádný kouř, žádný viditelný pohyb. Zdá se, že se vše odehrává „v oblaku“. Právě v tom spočívá chyba v myšlení. Umělá inteligence není abstraktní magie, ale výsledek zcela konkrétních fyzikálních procesů. Za každou odpovědí stojí datová centra, elektrické vedení, chladicí systémy, čipy a celá infrastruktura. Čím více AI vstupuje do našeho každodenního života, tím je tato skutečnost viditelnější. A právě zde začíná otázka udržitelnosti.
Každý, kdo mluví o umělé inteligenci, aniž by hovořil o energii, zdrojích a infrastruktuře, popisuje pouze povrch. Tento článek jde hlouběji. Ne alarmismem, ale střízlivým pohledem na to, co AI skutečně potřebuje ke svému fungování - dnes i v budoucnu.
Když ve zprávách o „40procentní naplnění zásobníků plynu“ Když mluvíme o procentech, zní to na první pohled abstraktně. Procenta se zdají být technická, vzdálená každodennímu životu. A přesto se za ním skrývá něco velmi konkrétního: otázka, jak stabilní jsou naše dodávky energie - nikoliv teoreticky, ale v každodenní praxi.
Plyn se v Německu nepoužívá pouze v průmyslových závodech nebo elektrárnách. Vytápí domácnosti, dodává teplou vodu, pohání sítě dálkového vytápění a v mnoha regionech je stále hlavní páteří dodávek energie. Na rozdíl od elektřiny však plyn nelze vyrábět podle libosti „stisknutím tlačítka“. Musí se těžit, přepravovat - a především skladovat.
Právě zde přicházejí ke slovu zásobníky plynu. Jsou jako skladiště země. Dokud je dobře naplněná, málokdo se nad ní pozastavuje. Pokud se viditelně vyprázdní, vyvstanou otázky: Vydrží to? Na jak dlouho? A co se stane, když to s ní půjde dál z kopce?
Žijeme v neklidné době. Válka, teror, násilí - to vše je opět velmi aktuální. Ve zprávách, v politických debatách, v kuloárních rozhovorech. Rozhoduje se o válce a míru, často rychle, často s velkou rozhodností. Předkládají se argumenty, zvažují se, zdůvodňují. A přesto ve mně zůstává pocit znepokojení.
Ne proto, že bych věřil, že je všechno snadné, nebo že bych snil o světě bez konfliktů. Ale proto, že jsem si všiml, jak zřídka je položena velmi konkrétní otázka. Otázka, která není ani právní, ani vojenská. Otázka, která se neptá na vinu nebo spravedlnost, ale na něco podstatnějšího. Tato otázka zní: Co udělá s člověkem, když zabije jiného člověka?
Tento článek je pokusem položit tuto otázku klidně a střízlivě - bez obviňování, bez morálního patosu a bez instrumentalizace současných událostí.
Když přistupujete k portrétu Niny Hagen, je lákavé mluvit nejprve o hudbě. O punku, provokaci, křečovitých vystoupeních. O všem, co je hlasité a viditelné. Tento portrét záměrně začíná jinak. Ne písněmi, ne styly, ne obrazy. Ale něčím tišším - a důležitějším: postojem.
Postoj není nálepka. Nelze si ho navléknout jako kostým, dodatečně nalepit nebo vysvětlit marketingem. Postoj se projevuje už v počátcích chování, dlouho předtím, než se někdo stane slavným. Lze ho vyčíst z toho, jak někdo reaguje na omezení, na rozpory, na moc. A právě v tom se Nina Hagenová stává zajímavou - ne jako ikona, ale jako osobnost.
Jen málokterá jiná země vyvolává tak pevné představy jako Írán. Ještě než se zmíníme o jediném detailu, už se nám vybaví asociace: mulláhové, útlak, protesty, náboženský fanatismus, stát v permanentním konfliktu s vlastním obyvatelstvem. Tyto obrazy jsou tak známé, že se o nich téměř nepochybuje. Zdá se, že jsou samozřejmé, téměř jako všeobecně známé.
A v tom je právě ten problém. Protože tyto „znalosti“ málokdy vycházejí z osobní zkušenosti. Pochází z titulků novin, z komentářů, z příběhů, které se opakují už léta. Írán je jednou z těch zemí, o nichž má mnoho lidí velmi jasný názor - přestože tam nikdy nebyli, neumějí jazyk, neznají každodenní život. Obraz je úplný, ucelený, zdánlivě bez rozporů. A právě proto je tak přesvědčivý. Co se však stane, když se obraz stane příliš hladkým?
Když se řekne energie, mnohým se nejprve vybaví elektřina - světla, zásuvky, elektrárny. Ve skutečnosti však každodenní život v Evropě závisí na tišším základu: na teple a procesní energii. V průběhu desetiletí se zemní plyn stal jakousi neviditelnou páteří. Ne proto, že by byl nějak zvlášť „krásný“, ale proto, že je praktický: snadno se přepravuje, je poměrně flexibilní na použití a lze ho spolehlivě dodávat ve velkém množství. Pro domácnosti to znamená vytápění a ohřev vody. Pro průmysl to znamená především jedno: předvídatelnou výrobu.
Zejména v průmyslových odvětvích, jako je chemický průmysl, sklářství, ocelářství, papírenský průmysl, výroba keramiky nebo hnojiv, není energie pouze nákladovým faktorem, který se „optimalizuje“. Energie je nedílnou součástí procesu. Pokud selže nebo se stane nespolehlivou, nezastaví se jen jeden stroj - často se zastaví celý závod, někdy i celý dodavatelský řetězec. To je bod, kdy „energetická politika“ přestává být abstraktní kontroverzní otázkou a začíná mít zcela konkrétní dopad na pracovní místa, ceny, dostupnost a stabilitu. Každý, kdo tomu rozumí, také chápe, proč byl Nord Stream pro Evropu mnohem více než jen infrastrukturní projekt na mořském dně.