Moje žena mě poznala, ne naopak. Doslova mě pronásledovala. Ať jsem šel kamkoli, už tam byla. Je to už dvanáct let. Tehdy jsem byl zarytý motorkář, nosil jsem jen černé mikiny, roztřepené džíny a motorkářské boty a měl jsem dlouhé vlasy. Samozřejmě jsem měl i oblečení pro zvláštní příležitosti. Tehdy jsem nosil černou mikinu, roztřepené džíny a bílé tenisky. Domácí práce byly zlo, kterému jsem se vyhýbala, kdykoli to bylo možné. Ale měla jsem ráda sebe i svůj život. Tak mě poznala. "Jsi můj vysněný muž. Jsi tak mužný, tak odvážný a tak svobodný." "A co ty?" zeptala jsem se.
Naše svoboda brzy skončila, když jsme se rozhodli vzít.
Proč ne, byl jsem odvážně mužný, téměř svobodný a měl jsem dlouhé vlasy.
Ale jen do svatby. Krátce předtím jsem ji zaslechla říct: "Mohla bys jít aspoň ke kadeřníkovi, vždyť na svatbu přijdou moji rodiče." A taky jsem si říkala, že by to bylo fajn. Po hodinách, ne, po dnech a nekonečných slzách jsem podlehla a nechala si udělat módní krátký účes, protože jsem ji přece milovala.
A co čert nechtěl, byl jsem mužný, odvážný, téměř svobodný a táhlo mě to za hlavu. A byl jsem tak sladký.
"Zlato, miluju tě takového, jaký jsi," vydechla. Život byl v pohodě, i když na hlavě bylo trochu chladno. Následovaly týdny poklidného soužití, až jednoho dne stála manželka přede mnou s velkou taškou v podpaží. Vytáhla košili, polodupačky (z toho slova mi běhá mráz po zádech) a nové kalhoty a řekla: "Prosím, vyzkoušej si je." "Tohle?" zeptal jsem se. O několik dní, týdnů, ne, měsíců a nekonečných kapesníků později jsem podlehl a oblékl si košile, pollundry (Ärrrgh) a kalhoty. Následovaly černé boty, saka, kravaty a značkové kabáty.
Ale byla jsem mužná, odvážná, mrtvolně elegantní a táhlo mě to za hlavu.
Pak přišla největší bitva. Bitva o motorku. Netrvala však příliš dlouho, protože v černém obleku, který neustále štípe a štípe, se moc dobře nebojuje. Navíc mě štípaly lakované boty, což mě také unavovalo.
Ale co, byl jsem mužný, buržoazní, skoro svobodný, jezdil jsem v kombíku a ten mě táhl za hlavu.
V průběhu let následovalo mnoho bitev, které jsem všechny prohrál v moři slz. Prala jsem nádobí, žehlila, nakupovala, učila se nazpaměť německé popové písničky, pila krásné červené víno a v neděli chodila na procházky.
Co čert nechtěl, pomyslel jsem si, byl jsem slaboch, uvězněný, cítil jsem se ******* a táhlo mě to za hlavu.
Jednoho krásného dne přede mnou stála moje žena se sbalenými kufry a řekla: "Opouštím tě." Zcela ohromen jsem se jí zeptal proč. "Už tě nemám ráda, protože ses tak změnil. Už nejsi ten muž, kterého jsem znala." "To je pravda," odpověděla jsem.
Nedávno jsem se s ní znovu setkal. Její "nový chlap" je dlouhovlasý motorkář s roztrhanými džínami a tetováním, který se na mě díval s lítostí.
Myslím, že mu pošlu čepici...
Autor neznámý
A co se z této "tragédie" dozvídáme?
1. Než se zavážete, dobře si rozmyslete, zda vám budou sladké výstřednosti vašeho vysněného muže/ženy připadat snesitelné i za dvacet let. Pokud ne, jděte rovnou dál.
2. změníte se. I bez "VÁS", milý Anonyme, byste si pravděpodobně někdy koupil tričko. Pravděpodobně i kalhoty. Kdybyste si je koupil sám, nejspíš by neštípaly. Ale změnil by ses tak jako tak... tomu se říká život. Zní to divně, ale je to tak.
A co dalšího se z této tragédie dozvídáme?
S věkem se vlasy zkracují a především ubývají.
K tomu ani nepotřebujete svatbu.